“Děti pojedeme zase k moři!” Tuhle větu jsme pronesli asi měsíc po návratu z dovolené na Sopotech v září 2021. Ale tentokrát jsme se rozhodli změnit směr a zamířit na jih, směr Itálie, naše srdcovka, kde jsme ještě v době, kdy jsme byli “mladí, svobodní a bezdětní”, zažili dovolenou snů, kdy jsme projeli dokola celou italskou botu. I když se nám v hlavě občas honí bláznivé nápady, tentokrát jsme nohama pevně na zemi a je nám jasné, že s třemi malými piráty pod čtyři roky – a nejmenší ‘Z’, které bude v té době teprve sedm měsíců– nebude cesta na Sicílii, tu poslední námi neobjevenou perlu, reálná. Takže jsme si řekli, že severní Itálie, a konkrétně resort Pra’ Delle Torri u Caorle, bude ten pravý ráj na zemi pro naši bandu. A protože si nechceme zbytečně komplikovat život (a hlavně nechceme, aby mámě explodovala hlava z cestovatelského stresu – jo, máma a cestování, to je věčný boj), rozhodli jsme se rozdělit tu ďábelsky dlouhou cestu 666 km na dvě etapy. Jako ideální pitstop se jevil kemp v Rakousku, Camping Rothenfels v Oberwölz. A víte co? Byla to láska na první přespání! Ten kemp, s hradem na dosah a kavárnou jako z pohádky, si získal naše srdce, i když jsme tam strávili jen jednu noc. A děti? Ty byly v sedmém nebi, když poprvé spaly v našem novém stanu, který se jim zdál jako hrad. Běhaly tam a zpět, zatloukaly kolíky a tahaly spacáky, jako by se chystaly na obléhání. A tak první den naší cesty byl úplně super – děti byly nadšené z kempování a my překvapení, že celá cesta uběhla v pohodě, s jednou zastávkou na jídlo a protažení nohou. Pro někoho možná čtyřhodinová cesta není nic velkého, ale kdo má doma trochu náročnější mrňata, zná, chápe…
Akorát to spaní ve spacáku je pořád taková vyšší dívčí, když už tam teda aspoň usnou, tak jsou za chvíli stejně venku nebo se v něm jako larvy kutálí sem a tam a pak mají kapuci spacáku na obličeji, a to je samozřejmě doprovázeno hlasitými projevy nespokojenosti. Ale to není nic, co by teplé pyžamo nevyřešilo! Ráno jsme se probudili docela čiperní - nasnídat, sbalit stan a hurá k moři. Namlsaní včerejší bezproblémovou jízdou do toho jdeme čelem. První úsek pohodička. Dali jsme přestávku ještě v Rakousku, takže schnitzel s bramborem jasná volba a pak ouha. Ani jsme se nestihli pořádně rozjet a hodinová kolona. Děti byli v rámci možností v klidu, ale ta máma… Jaká to pak byla úleva, když jsme dojeli až do kempu bez další zastávky. Táta uklidňoval mámu, ta uklidňovala mimina (čti nonstop kojila nejmladší mládě, prostřednímu cpala kukuřičné křupky pod tlakem) a nejstarší ‘A’ se jakožto už cestovatelský profík na sedadle spolujezdce, jen divila, co máma šílí, že to v pohodě dáme. A dali jsme.
Konec konců, i přes veškeré chaosy a testování rodičovské vytrvalosti, se nám podaří postavit naše dočasné obydlí. Teď už máme na mysli jen tu chvíli, kdy děti konečně usnou, my se dostaneme k toužené sprše a můžeme si v klidu otevřít tu láhev lahodného italského vína. Protože, ruku na srdce, není nic sladšího než vítězství nad stanovými kolíky a příslib chvíle klidu s vínem v ruce pod italským nebem.

Neděle je ten den, kdy dovolená oficiálně začíná a my, rodiče, se proměňujeme v animátory na plný úvazek. Naše role? Zajišťovat nekonečnou zábavu a uspokojovat všechny možné i nemožné potřeby našich drahých potomků. Ale nebojte, bereme to s nadhledem a děláme vše po svém - hlavně, aby byla rodinná pohoda na prvním místě. A i když ne všechny dny jsou jako vystřižené z turistického katalogu, máme jednoduchý cíl: přežít den ve zdraví a všechno ostatní jsou jen příjemné bonusy.

A co tak závratného jsme vlastně celé dny dělali? Naše dva vodní živly - táta a ‘A’, trávily čas převážně ve vodě. Jsou to prostě kačeri (Kaceři). Na rozdíl od loňského "vodního fiaska" je nyní ‘T’ schopen dojít až k moři a dokonce se nebrání, když mu voda omáčí kotníky - vše za účelem naplnit kyblíček vodou pro jeho pískové království. Co se týče nejmladší ‘Z’, její vztah k vodě lze popsat jako hysterii na pětimetrovou vzdálenost. Ale nic, co bychom už nezažili, takže s tím umíme náležitě zacházet.
Dopoledne na pláži jsou pro nejmladší ’Z’ spíše příležitostí pro dlouhé spánky v nosítku, zatímco my ostatní se vydáváme do boje se sluncem. Obědy jsou v těchto tropických dnech lahůdkou - hlavně pokud jde o melouny, které jsou u dětí na vrcholu oblíbenosti. Po obědě následuje siesta, a díky místnímu pravidlu o odpoledním klidu si můžeme být jisti, že nikdo nevzbudí naše spící ratolesti. Jediný háček? Náš stan si slunce vyhlédlo jako perfektní cíl pro své odpolední paprsky, což z něj dělá spíše saunu než místo pro odpočinek. Naše řešení? Vymyslet multifunkční vozík s autosedačkou na střeše pro ‘Z’, připevněnou gumicuky, což táta možná trochu odsuzoval, ale alespoň máma mohla chvíli odpočívat. 
A ne, nezůstáváme jen na pláži - to by bylo příliš jednoduché. Po siestě obvykle míříme do aquaparku v areálu kempu, kde je pro každého něco. ‘A’ se stává nenápadným námořníkem na pirátské lodi, ‘T’ má slabost pro skluzavku s pirátem, a ‘Z’ konečně objevuje kouzlo vody na okraji brouzdaliště. Zkrátka, voda nás může sice občas trochu vyděsit, ale nakonec ji vždycky zvládneme a dokonce si ji i užijeme.

Hned na druhý den jsme zamířili do čarovného městečka Caorle, kde jsme si dali to pravé italské pohoštění - zmrzlinu a pizzu. Přestože personál restaurace z našich stolovacích manýrů neskákal radostí, díky naší strategické pozici na terase, doufáme, že ten malý kreativní chaos pod stolem nikomu moc nevadil.

Pokud jde o večerku, nebyli jsme příliš pedantští - počkali jsme, až se na některém z našich drobečků objeví známky vybité baterky, a pak jsme je šli uložit. V praxi to vypadalo tak, že máma přešla do módu 'uspávač' pro ‘T’ a ‘Z’, zatímco táta vzal naši ‘A’ na večerní výpravu na pláž. Musím říct, že naše dělba práce a týmový duch jsou už na úrovni profesionálů. Jak se říká, v praxi se člověk učí nejlépe- a my se učíme na plný plyn!

Tak nám počasí trochu zamotalo plány a slibované sluníčko na pláži se proměnilo ve zrádné mraky. Řekli jsme si, že dešti ujedeme a zamíříme do Benátek. Je to hodinku autem. Vozík nemá cenu brát, tahání po vozíku po všech těch schodek a můstcích. Sázka padla na nosítka pro ty nejmenší a naše malá ‘A’ byla pověřena úkolem malého pěšího poutníka.
V Benátkách bylo hrozné teplo, slunce pražilo o sto šest. Poté co v nedaleké trafice seženeme respirátory, přeci jen jsme si už trochu odvykli, že se musí všude nosit, můžeme nastoupit na vaporetto - místní vodní MHD a přiblížit se k největšímu turistickému lákadlu - náměstí San Marco. 
A když už jsme tady, rozhodli jsme se pro pit stop v kavárně Florian - legendě mezi kavárnami, kde se na nás číšník díval, jako bychom právě přistáli z Marsu. "Poplatek za koncert? Ale jistě," řekli jsme, zatímco číšník si zapisoval naše objednávky s výrazem "tohle bude zábava". Když přišla naše objednávka na obřím stříbrném tácu, který se sotva vešel na stůl, byli jsme si jisti, že jsme právě překročili nějakou neviditelnou hranici mezi odvahou a šílenstvím. Ano, účet byl vyšší, ale zážitek stál za to, zejména 'A' si to užívala jako malá královna.
Procházka městem byla pro děti spíše "mučení", kde jediným světlem na konci tunelu byla představa plavby zpět na vaporettu. A ano, přiznejme si, vaporetto nebylo zrovna oázou klidu. Když do nás nikdo nešťouchal, tak aspoň šlapal našim drobků na nohy. "Malí jsou, ale ne neviditelní!" chtělo se nám křičet. To, že by je třeba někdo pustil sednout, bylo naprosto nemyslitelné.
Výlet to možná nebyl ideální, ale taky to nebyl totální průšvih. Ale co, nakonec jsme si to vynahradili v parku s dětským hřištěm a všechny peripetie byly zapomenuty. Benátky? Ty si na nás počkají, než děti trochu povyrostou!

Koupání v moři a v aquaparku střídáme s dalším výletem. Tentokrát směřujeme do Trevisa, malebného města známého jako "zahrada Benátek", ležícího pouhou hodinu jízdy autem z Caorle. S méně turisty a více autentickou italskou atmosférou nás Treviso přivítalo s otevřenou náručí. Procházka starobylými uličkami Trevisa byla jako krok do jiného světa. Město, kde sídlí United Colors of Benetton a výrobce legendárních kávovarů De'Longhi, nabízelo nejen pohled na historické budovy, ale i na moderní italský design a průmysl.
Nákup v Benettonu jsme si nemohli nechat ujít, děti určitě nutně potřebuji něco nového na sebe a máma s tátou by si taky mohli udělat radost. Největší ovace však sklidil nečekaný dárek k nákupu v podobě úžasného balení 80 pastelek.
Jednou z nejzajímavějších zastávek naší cesty byla Fontána Delle Tette, replika fontány s fascinujícím příběhem z dob, kdy se z ní při významných událostech lilo červené a bílé víno. Děti teda čekali spíše mléko.
Výlet do Trevisa se ukázal být perfektním odpočinkem od běžných turistických tras. Treviso nám opět připomnělo, že i méně známá místa mohou nabídnout nezapomenutelné zážitky.

A je to tu! Den D, den odjezdu, den "proč už musíme?" s příchutí "nechci domů!” Nedá se nic dělat, příští rok přijedeme zas a budeme v průzkumu severní Itálie pokračovat. A co se týče našeho ubytování, kdo by to byl řekl, že se z nás stanou fanoušci střediska, které je pro děti jak Disneyland? Všechno tady máme na dosah ruky.
V předvečer odjezdu už jsme něco málo sbalili, zbytek ráno. A naše ráno? No, to byl cirkus. Přesně v devět kroužil kolem našeho místa jeden náš krajan jako sup, ptaje se s jistou dávkou drzosti, kdy už konečně vyklidíme pole. S láskou a trpělivostí jsem mu vysvětlil, že s malými dětmi a jejich vrozeným smyslem pro čas (který je někde mezi "nikdy" a "možná později"), to nebude tak rychlé. A že jejich nutná potřeba hrabat se v štěrku je teď nejvyšší prioritou. No a nakonec? O půl jedenácté jsme vyrazili, s kuframa plnými mušlí a srdci plnými vzpomínek. Itálie, tak zase za rok.

Po nezapomenutelné dovolené v Itálii jsme se vydali na cestu domů, s plánem na jednodenní zastávku v Klagenfurtu am Wörthersee, abychom si cestu domů zase rozdělili zhruba na půl. V Klagenfurtu jsme byli bez zastávky za tři hodiny. Kemp, který jsme si vybrali pro naši poslední noc na cestě, se ukázal být malebným místem plným zeleně a sliboval klidný večer pod hvězdami nedaleko jezera. Jakmile jsme rozložili stan, počasí se rozhodlo změnit naše plány a poslalo nám deštivé pozdravy. I přes déšť si naše děti vyhlédly ruské kolo a bylo jasné, že bez návštěvy této atrakce se neobejdeme. S pláštěnkami na sobě jsme se tedy vydali na malé dobrodružství.
Druhý den nás přivítalo podstatně lepší počasí, které nám umožnilo prozkoumat okolí jezera Wörthersee. Toto křišťálově čisté jezero, obklopené malebnými horami, bylo jako balzám na naše duše po včerejším dešti. Bylo to přesně to, co jsme potřebovali před naším návratem do Brna. Tak už jen necelých pět hodin a budeme doma.