Co je náš společný svět světem, každý rok jsme jezdili nasát vánoční atmosféru na vánoční trhy do Vídně. Naše rodinná tradice? Každý rok, stejný scénář: neplánované bloudění městem, pití punče pod starou radnicí, pečené kaštany a závěrečný dortík v Sacheru. Jako hodinky. Až do příchodu naší malé ‘A’. Poté se vše změnilo – přišel Covid, pak ‘T’, zase Covid a nakonec ‘Z’. Naše vídeňské dobrodružství bylo na nucené pauze. "Co budeme dělat v pondělí před Vánoci?" táže se táta jedno listopadové odpoledne při kávě. A ejhle, plán se rodí: "Vánoční trhy!" Super nápad, dokud nepadnou detaily: Vídeň. Vlakem. S třemi dětmi. Máma, která se hroutí už jen z myšlenky na návštěvu u doktorky 10 minut MHD, má měsíc na psychickou přípravu. Den D se blíží. Máma balí, táta ji brzdí: "Nejedeme na Severní pól, jedna bunda stačí!" Výsledek? Hromada oblečení, a ještě větší hromada svačin, které by vystačily na třídenní výpravu. Ráno odjezdu je, jak jinak, hektické. Děti cítí napětí, táta se mění v dirigenta orchestru a vše je nakonec připraveno k odjezdu. Ve vlaku se děti zabavují pohádkami a dobrotami. Po příjezdu do Vídně následuje svižná půlhodinová procházka na trhy u radnice na náměstí Rathausplatz. Mrazivý vítr a drobné nevrlosti – to nezastaví naše dobrodruhy. Hlavní atrakcí se stává dvoupatrový kolotoč. Nálada na bodu mrazu stoupá k bodu varu. Klobásy, dětský punč a výzdoba ve Vídni – děti jsou nadšené, my trochu nostalgicky zamyšlení. "Už to není ono," šeptáme si. Brzy ale přichází čas odjezdu. Vlakem zpět, děti vyprávějí své dojmy a plánují, kdy zase zavítají do Vídně. Máma relaxuje v překvapivě pohodlném sedadle vlaku. No jo už dlouho vlakem nejela a pořád v ní byla ta pachuť každotýdenního dojíždění na internát, kdy směrem na Ostravu jezdili snad ty nejhorší rychlíky, každý pátek a neděli narvané k prasknutí, kdy i stát v uličce a ne u záchodu byl luxus. Určitě vlakem zase pojedeme. A i přes všechny peripetie si přiznáváme: "Vídeň? Stálo to za to!"

VESELÉ VÁNOCE!