Náš domácí tým se rozrostl na úctyhodný počet čtyř členů. Malý ‘T’ se k nám přidal v lednu a s přibývajícím sluncem jsme se začali těšit na letní dovolenou. V hlavách nám blikaly varovné signály: dvě hyperaktivní děti versus dva věčně unavení dospělí. Rovnováha moci? Zapomeňte. Letos je to už na hraně a příští rok už budou mít mláďata nadpoloviční většinu. Je potřeba začít vše plánovat s předstihem a strategií. Chceme našim dětem dopřát letní dovolenou u moře. Ale jak to udělat, když naše malá sluníčka, jak se zdá, mají s teplem stejný vztah jako upíři s česnekem. Ta jejich malá tělíčka se s ním zatím neumí úplně dobře vypořádat.

Rozhodli jsme se tedy pro severní pobřeží, kde dopřejeme malé ‘A’ nekonečné vodní hrátky s obrovským pískovištěm všude kolem a mořský vánek dětem poskytne lázeňskou proceduru pro jejich dýchací cesty. V duchu hesla „vlk se nažral a koza zůstala celá“ jsme se rozhodli pro Sopoty, perlu severu. S notebookem v jedné ruce a kávou v druhé hledáme kempy, plánujeme kam všude se podíváme a jak zvládneme osmihodinovou cestu. A to jsme si ještě o kus polepšili, protože budeme vyrážet z chalupy ve východních Čechách. Rozhodli jsme se pro noční jízdu, ‘A’ už celkem hezky spí a malý ‘T’ to snad taky zvládne, když bude mít přístup k mlíku. Co jsme však úplně nedomysleli bylo to, že nejen že tak dlouhá cesta navíc ve tmě bude pro tátu náročná, protože neumí usnout na povel a už vůbec ne přes den, aby se naspal trochu dopředu na cestu, ale že dojedeme do cíle brzy ráno a kempy budou ještě zavřené a hlavně hosté, kteří ten den odjíždějí tam ještě pořád budou.

Příjezd do Sopot v časných ranních hodinách byl jako scéna z filmu. Děti, nadšené a plné energie, se nemohly dočkat, až spatří moře. ‘A’ byla v sedmém nebi, když konečně uviděla moře, a ‘T’ si jen tak klidně hrající na pláži začal připadat, že každé ráno by mělo začínat výhledem na moře. Tak jo trochu se protáhneme na pláži, dáme si snídani a začneme shánět místo v kempu. Měli jsme dopředu vybraný kemp, hned u pláže a cyklostezky, s hezkým sociálním zařízením, ale nebrali rezervace dopředu, máme prý přijet a místo najdeme. Nepříliš dobře naladěný recepční nám umožnil projít si kemp a podle cedulek na stanech se podívat, kdo bude dnes odjíždět a vybrat si tak místo, ale kemp byl nacpaný k prasknutí a i kdyby dopoledne odjela třetina osazenstva pořád tam budeme jako sardinky. Zkusíme najít jiný kemp. Konečně jsme našli naši dočasnou oázu – kemp Sopot 34. Díky laskavosti jednoho polského páru, který se právě chystal odjet, jsme našli dokonalé místo pro náš stan. To byla ta chvíle, kdy jsme si uvědomili, že přátelství a laskavost jsou pravé kouzlo dovolených. Ještě před obědem bydlíme. Táta si potřebuje odpočinout, ale zároveň chce hned prozkoumat aspoň nejbližší okolí. Je jasné, že dnes budeme zavrtaní ve spacácích snad dřív než děti. Ale ať už nás čeká cokoli, jsme připraveni na dobrodružství, vždyť jsme na první rodinné dovolené u moře, a to si zaslouží pořádnou dávku optimismu a smíchu.

Je srpen - vrchol léta, slunce v zenitu, kůže se mění na zlatavý odstín... to by bylo, kdybychom nebyli na severu, kde je počasí proměnlivější než nálady našich ratolestí. Pláž? Ano, je to fajn, ale my máme tendenci z ní po chvíli utíkat.

Takže druhý den ráno se vydáváme vlakem do Gdaňsku. Úplně se to nabízí , když se nacházíme v tzv. Polském trojměstí, což je společný název pro konurbaci měst Gdaňsk, Gdyně a Sopoty na Gdaňském pobřeží Gdaňského zálivu Baltského moře. Navíc vlakem jste v Gdaňsku za 40 minut, nemusíte řešit parkování, a co si budeme vyprávět, děti vlaky milují. Nemáme plán, co v Gdaňsku vidět. Jdeme tam s filozofií „toulavých bot“. Gdaňsk, se svou historií dlouhou a bohatou, jako by byl přímo z příručky „Jak být úžasně starobylý a přitom cool“. Největší hit? Promenáda kolem řeky. Proč? Protože lodě. A kdo nemá rád lodě? No přesně.

A když už jsme byli na pokraji rodičovského kolapsu, zachránilo nás prasátko Peppa ve formě balónku. Nejdražší balónek, který jsme kdy koupili, ale fajn, zachránil nám duševní zdraví. A jelikož jsme tam byli právě v době jarmarku sv. Dominika, ocitli jsme se v ráji trhů, kde se prodávalo vše od antikvárních pokladů až po místní pochoutky a regionální produkty. Natáhnout si deku pod strom nedaleko dětského hřiště a mezi stánky s dobrotami a jen tak relaxovat, zatímco ‘A’ si hraje na hřišti a ‘T’ experimentuje s gastronomií v podobě trávy a klacíků, to bylo přesně to, co jsme teď potřebovali. A pak zase vlakem zpět, tentokrát s balónkem plným helia na palubě. Večerní procházka po pláži a plánování dalšího dne? Už teď se těším, jaké další dobrodružství nás čeká. Ale hlavně, jak uhlídáme ten balónek, aby nám neuletěl.

Vypadá to, že počasí si dalo za cíl zrušit naše plány na plavání, takže co s tím? Zapřáhneme vozík za kolo a dáme se na cestu do Gdyně. Cyklostezky jsou zde vybudované na opravdu dobré úrovni, horší je však úroveň jejich uživatelů, hlavně těch na elektrokoloběžkách. Přibližně po třiceti minutách dojíždíme do Gdyně, s očekáváním, že uvidíme něco jako Gdaňsk ve svátečním. Ale ach, Gdyně je vlastně ten mladší bráška, co si ještě hledá svůj styl – trochu jako teenager v pubertě. Největší atrakcí zde je přístav, který je fajn, pokud máte slabost pro lodě a mořský vánek. Ale nevěšte hlavu! Našli jsme zde dětské hřiště, které by mohlo konkurovat Disneylandu, pokud máte dostatečně bujnou fantazii, a stánek se zmrzlinou, který byl doslova oázou v poušti. A ano, projeli jsme se na kole, což je vždycky vítězství. Na cestě zpět jsme ještě zaskočili do supermarketu v Sopotech, abychom doplnili zásoby – protože každá výprava potřebuje zásobování. A pak to přišlo – zděšení, že jsme někde v Gdaňsku ztratili oblíbenou hračku ‘A’, miminko, které mělo asi více cestovních zkušeností než většina lidí. Ale nebojte, přichází záchrana v podobě plyšového tuleně, nového hrdiny dne, z místního suvenýrového stánku, který se stal aspoň malou náplastí na tak obrovskou ztrátu.

Představte si, že další den naší dovolené byl konečně věnován plážovému lenošení. Výbava? Kolekce všeho, co by mohl potřebovat malý pískový architekt a mořský průzkumník – lehátka, dětská podložka a stan, samozřejmě hromada hraček do písku, k tomu plavací vesta pro ‘A’ a plavací kruh pro ‘T’, který byl, upřímně řečeno, tak užitečný jako deštník v poušti. Jakmile ‘T’ zaznamenal, že se blíží k vodě na vzdálenost menší než dva metry, zahájil koncert plný emocí, ovšem těch negativních, rozhodně to nebyl nadšený jásot. Zdá se, že ‘T’ se k vodě staví s veškerou láskou a obdivem, který může projevit pouze z bezpečné vzdálenosti – velmi, velmi daleko. Po této epizodě ‘T’ zvolil strategii "Nevidím tě, nevidíš mě" a oddal se spánku v nosítku, zatímco my ostatní jsme se věnovali profesionálnímu lenošení pod sluncem. Někdy je prostě nejlepší plán nemít žádný plán a nechat den, aby se vlekl tak, jak to jen jde.

Následující dopoledne jsme opět zamířili na pláž, abychom doplnili naše zásoby vitamínu D, ale odpoledne přišel čas na změnu scénáře - zase nás to táhne na kola. Děti, vycvičené na odpolední siestu, jsme uložili do vozíku, jako dvě malé mumie, a vyrazili směr Gdaňsk na kolech. Už předem nám bylo jasné, že projížďka městem na kolech bude podobná výletu s ledničkou na zádech – tak "proč?". Projít park a prozkoumat stánky v naději, že najdeme ‘A’ její ztracené miminko. Bohužel.

Když turistické lákadlo začne šeptat svým sirením hlasem, někdy prostě musíte poslechnout. Vydáváme se na Helskou kosu. Měli jsme plán plout majestátně lodí ze Sopot, ale příroda měla jiný nápad – silný vítr a vlny, byly pro staré dřevěné molo až moc velkou výzvou. Náš dopravní prostředek? Vlak. Jízdní řády slibovali dvě hodiny cesty. "Bez problému," říkáme si, "vezmeme svačinu a mobily plné pohádek, ve vlaku se dá i chodit." Jaká naivita! Realita byla vlak tak přeplněný, že sardinky by nám záviděly. A ta víc než tříhodinová cesta, kdy jsme většinu času strávili stáním, připomínala spíše pouťovou atrakci "Vlak do nikam". Táta přišel s teorií, že náš vlak táhnou krávy, které si prý musí dát pauzičku na sváču a šlofíka. ‘A’ se nemohla dočkat až vystoupí a půjde na prohlídku těchto vlakotáhnoucích krav. No, dětská fantazie nezná mezí. Bylo těžké ji pak vysvětlit, že šlo o tátův vtip a zoufalý pokus o rozptýlení pozornosti.

Až na místě se ukázalo, že Helská kosa je... no, řekněme, že není úplně naším šálkem čaje. Připomnělo nám to naši návštěvu Kurdské kosy – obě místa jsou turistické magnety s cenovkami, které by mohly vyvolat závratě. "Nikdy více kosa," slibujeme si, zatímco se probíjíme davem, který by konkuroval frontě na Black Friday, a přemýšlíme, jak se vrátit do civilizace bez toho, aby se nám zopakovala vlaková odysea. Řešení? Trajekt do Gdyně s následným vlakem. Před odjezdem si ještě dopřejeme uzené ryby, které se stanou posledním příjemným zážitkem před plavbou. Následující hodina byla jak z námořnického hororu, s počasím, které rozhodlo dát nám lekci v pokoře a vlny, které se snažily přesvědčit mámu, že uzené ryby nebyly nejlepší nápad. Táta a děti se mezitím rozhodli pro verzi "Já, pirát" a vyrazili na průzkum paluby, zatímco máma testovala svou mořskou nemoc na úrovni expert. Nakonec jsme se všichni dostali na horní palubu, kde máma zaujala postoj "Pokud se nehýbu, možná to přežiju", křečovitě svírajíc zábradlí, upřeně sledujíc horizont a držíc podřimující ‘A’. Zdá se, že chlapi si cestu užívali, možná až moc. Do večera už se snažíme jen odpočívat. Byl to dost intenzivní zážitek.

Blíží se konec naší dovolené. Čeká nás však ještě jedna milá návštěva. Naší známí nás navštíví v Sopotech, jsou shodou okolností také v Polsku. Společně objevujeme krásy unikátního dřevěného mola v Sopotech, prozkoumáváme město a dáme si společně oběd v restauraci. Bylo to moc příjemné setkání, ale nás už čeká balení, večer vyrážíme domu.

Na řadu přichází ono tolik neoblíbené balení, ten pravý závěrečný test dovolené. Snažíme se vše nacpat do auta, jako bychom hráli tetris na expertní úrovni. Náš střešní box se za ten týden nějak záhadně zmenšil a asi nám i někdo vyměnil klíče, ne a ne ho zamknout. Napětí rostlo. A jakoby toho nebylo dost, auto se rozhodlo přidat ještě trochu dramatu do příběhu – odmítlo nastartovat. Baterie, ten zrádný kousek techniky, nás zradil v tom nejméně vhodném okamžiku. Na scénu přichází ochotný soused z Lotyšska s hybridním vozidlem, který měl sice dobré úmysly, ale málo síly. Naštěstí se našel polský hrdina s autem, které by mohlo oživit i spícího mamuta. S půlhodinovým zpožděním a přísným pokynem "hlavně nevypínat motor", aby se baterie dočkala svého vzkříšení, jsme na cestě.

Děti se střídavě budí a zase usínají. Cesta utíká pomalu. Táta se prolévá energetickými nápoji a na odpočívadlech předvádí nejrozmanitější kmenové tance, aby si vlil trochu života do žil.
Ale spíš než příval energie vyvolal tata svými tanci příchod deště. Ještě před svítáním jsme konečně na chalupě. A ačkoliv teď netoužíme po ničem jiném než se vyspat, už teď víme, že i přes všechny peripetie a intenzivní zážitky budeme na naší první rodinnou dovolenou u moře ještě dlouho vzpomínat.