Sotva jsme se vrátili z naší první dovolené v Tatrách, plní elánu a nadšení, už jsme opět balili naše auto. Tentokrát směřovala naše cesta do Východních Čech, kde jsme měli vyzvednout další členy naší výpravy – dvě dospělé osoby a dvě malé duše ve věku tří a pěti let. Tentokrát jsme se těšili na putování českou krajinou, plně si uvědomující výzvy koordinace tří malých dětí z odlišných rodin, každé s vlastními pravidly a výchovou. Věřili jsme, že jsme na vše připraveni, protože jak se říká, "kdo se bojí, nesmí do lesa". Naším prvním cílem byl Tanvald, konkrétně kemp pod Tanvaldským Špičákem. Dnes toho už moc nestihneme, než postavíme stany, altán a nakrmíme veškeré osazenstvo zbyde nám jen pár desítek minut na průzkum okolí kempu. Druhý den ráno po snídani vyrážíme na Tanvaldský Špičák. Vybaveni nosítkem vyrážíme neohroženě vzhůru. Nakonec na vrchol dorazíme všichni, někdo s menším, někdo s větším úsilím a sebezapřením. Musíme však konstatovat, že oproti našemu doprovodu máme nespornou výhodu tréninku z Tater a taky máme tu obrovskou výhodu jednoho dítěte a ještě k tomu malého, když to jinak nejde, hodíme do nosítka, na ramena nebo jen tak do náruče a jdeme. Tady jsme poprvé narazili na ono známé, jedno dítě, žádné dítě. Výlet jsme všichni přežili a bez újmy se všichni účastníci zájezdu vrátili do kempu. Dalším bodem našeho putování byla vodní nádrž Josefův Důl - úctyhodná vodní plocha, ale l silný vítr nás přiměl ke změně plánu a pokračovali jsme do muzea dřevěných hraček Detoa Albrechtice v Jiřetíně pod Bukovou. Toto muzeum nás okouzlilo světem tradičních českých hraček a přiblížilo nám jejich historii a způsoby výroby. Fascinovaní umem řemeslníků jsme poté zamířili do místní prodejny, kde jsme pro ‘A’ vybrali dřevěnou kuličkovou dráhu a samozřejmě nešlo opomenout ikonického Krtečka, jehož roztomilý úsměv se stal milým suvenýrem z tohoto výletu. Slunce je ještě vysoko a stihneme ještě návštěvu horské osady Jizerka a výstup na Bukovec (1005 m.n.m.). Obdivovali jsme okolní poklidnou krajinu a nasávali atmosféru místa, které jako by se zastavilo v čase. Na výlet do Českého Švýcarska jsme se opravdu těšili, měl to být jakýsi pomyslný vrchol našeho putování. Místní krajinu jsme si užívali naplno i díky pronajatému místu ke kempování na louce u rybníka bez jakýchkoli vymožeností jako sociální zařízení, tekoucí vody a elektřiny. Vodu jsme samozřejmě měli v barelu sebou. Nicméně zejména děti ocenily trochu benevolence co se hygieny týče. Večer, kdy jsme seděli u ohně a ‘A’ si upekla svůj první špekáček na ohni, zůstane v našich srdcích jako nezapomenutelný zážitek. Ráno jsme vyrazili směr Hřensko, ale než jsme dojeli na místo byla snad všechna parkovací místa obsazena. Trochu jsme znervózněli, nechtěli jsme s dětmi jít moc daleko i tak dojít k Pravčické bráně pro ně bude náročné a ještě jít kus od auta, navíc když jsme potřebovali místa dvě. Ale štěstí se na nás usmálo a jedna paní už rovnala naše auta na soukromá parkovací místa u jednoho domu. Chtělo to trochu manévrovat, ale hurá zaparkováno. Batůžky na záda a jdeme k bráně. Nakonec jsme až k bráně došli jen my. ‘A’ bránu nakonec taky neviděla, usla u táty v nosítku, ale my byli z výhledu na největší pískovcový oblouk v Evropě nadšeni. Nicméně tu idylickou chvilku kazily zástupy desítek dalších více či méně přátelských turistů a nevábná vůně linoucí se z toalet restaurace na zámečku Sokolí hnízdo. Teď už jsme se těšili zase dolů. Plavba lodí Edmundovou soutěskou pak byla zaslouženým odpočinkem, připomínající pasáže z pohádkových příběhů. Dnes se nám bude moc hezky spát. Děkujeme Hřensko. Dnes si užíváme zasloužený den odpočinku. Naše kroky vedou k méně známé, avšak o to více tajemné zřícenině skalního hradu Falkenštejn. Ano, cesta vede opět do kopce, kde se hradní ruiny tyčí všude kolem, skryté mezi kameny a pískem. Děti, ponechané volnému průzkumu, se radostně vrhají do hry, staví hradby z kamene a skáčou z balvanů, zatímco my dospělí je pozorujeme a necháváme se unášet historií místa. Kovové rošty schodišť a vyhlídek nám přinášejí krásné výhledy a děti se za obdivných pohledů ostatních návštěvníků, zejména těch, které sužují závratě, prohánějí sem a tam. Opouštíme naše idylické útočiště na samotě a směřujeme k Bezdězu, k dalšímu hradu posazenému výše na kopci, který vyvolává u našich společníků smíšené pocity. Nahoře uplatíme děti nanukem a vydáváme se dovnitř hradu. Největším lákadlem byla lukostřelba, a to zejména pro tatínky. Vyhlíženým okamžikem je také zastávka v taverně Bezděz, součásti kulinářského projektu "S láskou Karel", kde krevety neodolatelně lákají nejen nás, ale i naši ‘A’, jakoby v předchozím životě žila u moře. A co dál. Původní plán byl Máchovo jezero, ale zjistili jsme, že se nám samotným u lesa líbilo a nechce se nám do přeplněného kempu na Mácháč. Hledáme tedy alternativu. Už ani nevíme, jak jsme přišli zrovna na Bakov nad Jizerou. Ale jsme tady a před bránou kempu čekáme na správce, který by nás pustil dovnitř. Takže zase postavit stany a vše okolo. Je tady jen pár lidí, ale dětské hřiště, stánek s občerstvením a nádrž s vodou, kde se dá koupat, takže zítra je program jistý. Potřebujeme si trochu odpočinout od výletu a od sebe navzájem a prostě jen tak být tady a teď a tak jak chceme jen my. Naše poslední zastávka v Mladé Boleslavi, kde jsme navštívili muzeum Škoda, přináší do našeho putování pohled na historii i současnost českého automobilového průmyslu. Děti, nadšené z odrážedel a šlapacích aut, a my, s hlavami plnými vzpomínek na škodovky v našich rodinách, uzavíráme tuto dovolenou plnou objevů, posílení rodinných pout, sdílených zážitků, smíchu a dobrodružství.