V Lublani máme zamluvený kemp, ale jak to tak bývá, počasí si s námi zahrává a předpověď slibuje déšť. Kdo by chtěl večer bojovat se stanem v lijáku a hned druhý den to vše balit zpět, celé mokré? Náš plán B se rychle proměňuje v plán A: zjišťujeme, zda by v kempu neměli volný apartmán. Ale tady narážíme na první komplikaci - jsme pětičlenná posádka a ne všude jsou ochotni nás ubytovat ve čtyřlůžkovém pokoji, přestože jsou děti malé navíc pro nás ani víc posteli nemá smysl, protože zatím spíš děti s námi a každá noc se mění v puzzle, jak nacpat pět lidí do čtyř postelí. Ale štěstí je tentokrát na naší straně - čtyřlůžkový pokoj s jednolůžky, které se dají alespoň částečně srazit dohromady. Ano, je to o dost dražší než stan v kempu, ale vyhýbáme se tak maratonu stavění stanu a můžeme rovnou vyrazit na průzkum Lublaně.
Lublaň nás přivítala s otevřenou náručí. Její centrum je překvapivě kompaktní, vše důležité je v dosahu - maximálně deset minut chůze. A když už byl čas něco sníst, street food poblíž Trojmostí nám nabídl vše, co jsme mohli chtít: skvělé jídlo, pití a lehkou hipsterskou atmosféru. Byl to večer, kdy Lublaň ukázala, jak umí být pohostinná. Ale ještě nemůžeme jít spát, musíme najít ty proslulé lublaňské draky. Dračí most? To zní jako místo přímo z pohádky. A když jsme tam dorazili, dětské oči se rozzářily radostí. Draci, obrovští a majestátní draci, draci na obou stranách mostu... To byl vrchol dne. Hned druhý den jsme Lublani ještě na chvíli zpět, teď už je čas jít na kutě.
Místní snídaně sice naši mladí kritici neocenili, a tak se nesporným hrdinou rána stal jogurt. se stal nesporným hrdinou dne. Nevadí máme ještě svačiny z domova s nimi to dnes zvládneme. A navíc už máme v Lublani vyhlídnutou kavárnu se zmrzlinou, kde chybějící kalorie hravě doplníme. Takže sbalit těch pár drobností a ještě rychlá káva v kempu a zkušeně míříme do podzemních garáží nedaleko trojmostí. Táta se proměnil v žijící GPS, jeho orientační schopnosti nás nikdy nenechají ve štychu. Na rozdíl od mámy, která se dokáže ztratit i ve vlastním bytě. Dnešní mise: získat draky, dobýt Lublaňský hrad a ochutnat zmrzlinu.
Po dobývání hradu jsme se pustili do další výzvy: vybrat tu nejlepší zmrzlinu. Vanilka, mango, malina, čokoláda - naši osvědčení favorité. Cukr doplněn, můžeme se ještě chvíli kochat. Procházíme se po městě, sluníčko krásně hřeje, ale dětem už kručí v bříšku. Sázíme na jistotu a na nábřeží volíme pizzerii - pizza a limonáda to je to pravé ořechové. Tak honem nacpat bříška, z posledních sil se nalodit do auta a hurá směr Itálie. Je čas odpolední siesty a to nám dává vyhlídku pohodové cesty se třemi spícími uzlíčky štěstí.
Lublani bylo to s tebou úžasné. Už teď víme, že se sem jednou vrátíme.
Do Caorle to máme dvě a půl hodinky. Nemusíme spěchat, ubytovat se dá stejně až po siestě. Cesta utíká příjemně a na nás už dýchá ta středomořská atmosféra. Procedury na recepci už máme zmáklé z loňského roku, takže nic nebrání tomu dojet na naše kempingové místo a postavit náš stanový hotel. Letos máme úžasné místo. Taky jsme ho loni pečlivě vybírali, když jsme v různé denní doby procházeli kemp a hledali místo, kde je celý den stín, zejména pak po obědě, a kde je to blízko k nově zrekonstruovanému sociálnímu zařízení s mořskou tématikou, protože naše ‘A’ chce už na toaletu chodit sama, ale jedině na chobotnici. Teď to bude zase chvíli hra nervů, zabavit děti, abychom mohli postavit a nachystat aspoň to nejnutnější. Takže jedeme kolečko svačiny - pohádky - procházka k chobotnici na WC - házení kamínků na cestičce. Máme to! Tak hurá do plavek a jdeme omrknout moře. Sluníčko už sice pomalu klesá k obzoru, ale musíme se aspoň trochu smočit. ‘A’ běží rovnou do vody, ‘T’ je trochu opatrnější, počká si na tátu, aby ho vzal do náručí a ‘Z’ jedině k mámě a chraň nás ruka páně ji namočit. Relax může začít. Po prvním koupání v moři ještě trochu doladit naše stanové obydlí a spát. Jsme dnes nějací unavení, takže ponocování přenecháme jiným a zalezeme do spacáků chvíli po dětech. Děti jsou tedy spíš mimo spacák, ale s tím už počítáme, takže přestože je léto, spí v dlouhých pyžamech.
Po snídani a ranní hygieně je dress code jasný - plavky a plážová móda. Náš cyklovozík se rychle mění na cargo vozík, kde táta mistrně skládá veškeré plážové vybavení: dva slunečníky, dvě lehátka, plážový stan pro děti, pěnovou podložku, nafukovací vesty, obří kruh a samozřejmě kyblíky a lopatky. Máma mezitím připravuje svačiny do termobatohu a pečlivě všechny natírá opalovacím krémem. Vyrážíme, naštěstí to máme na pláž jen pár metrů.
Vybereme si dostatečně velké místo, kde vše z vozíku přeměníme na úhlednou formaci. Slunečníky stíní, stan je pevně ukotvený a je dost místa na hloubení zákopů v písku. A pohoda může začít, teda aspoň pro někoho. Táta neúnavně blbne ve vodě s ‘A’, zatímco máma chodí s kyblíky pro vodu, protože ‘T’ a ‘Z’ nutně potřebují naplnit vykopanou jámu vodou. Protože je samozřejmě jednodušší nosit vodu k jámě, než vykopat jámu u vody. Ale mámě ten pohyb jen prospívá.
V parných dnech děti moc nechtějí jíst, takže největším hitem u oběda je meloun. Po obědě ještě rychlá návštěva chobotnice a pak hurá na siestu. Naštěstí jsme vybrali skvělé kempingové místo, které nám poskytuje celodenní stín, takže děti mohou spát ve stanu s otevřenými dveřmi a zapnutým ventilátorem. Nemusíme je tedy vozit po kempu ve vozíku nebo nosítku jako loni. My si mezitím můžeme také odpočinout, číst si a plánovat výlety.
Odpoledne nás čeká aquapark. ‘A’ už je tu naprosto samostatná a nejvíce ji baví část s obrovskou pirátskou lodí, kde všude stříká voda, je tam spousta skluzavek a otvorů, kudy se dá prolézat, prostě ráj pro děti a noční můra pro rodiče. Nikdy nevíme, kudy vyleze, takže jí necháváme trochu volnosti a jen občas kontrolujeme, zda je v pořádku. ‘T’ je zatím opatrnější, ale menší lodička mu připadá jako bezpečný přístav, kde zakotví spolu se ‘Z’ a svádí bitvu vodními pistolemi.
Dva dny lenošení v kempu, na pláži a v aquaparku nám už stačily. Tik v nohou a chuť na dobrodružství nás nakonec dohnaly k rozhodnutí podniknout výlet. Cíl je jasný - Padova. Necelá hodinka a půl autem, což je tak akorát, aby děti nezačaly plánovat revoluci. Počasí slibuje sluníčko a příjemné teploty, ale město je samozřejmě vždycky trochu jako trouba na nízký stupeň. Raději si na takové výlety nedáváme úplně jasné cíle, abychom neměli nervy na pochodu, když něco mineme. Ale zase jsou věci, které prostě nelze vynechat.
Přestože na dosažené vzdělání neklademe nijak velký důraz a rozhodně podle něj nikoho nehodnotíme, máme oba vysokoškolské vzdělání, takže návštěva Padovské univerzity, která je jednou z nejstarších na světě a duhá nejstarší v Itálii, je pro nás jako magnet. Rychlá zastávka na nádvoří, výměna plíny u ‘Z’ a vysvětlování ‘A’, co je to globus, zatímco ta právě okukuje kamenný model zeměkoule. Tyhle kontrasty jsou naše každodenní realita. A to ‘T’ ještě ani pořádně nemluví, to teprve budou filozofické debaty!
Pokračujeme dál. Jen míjíme a fotíme legendární Caffé Pedrocchi, přezdívanou jako “kavárna bez dveří”, neboť bývala otevřená ve dne v noci. Návštěvu raději vynecháme, protože naše ratolesti ještě nezvládají stolování na patřičné úrovni, i když je pravda, že v Itálii jsme se s negativními reakcemi na “přirozené dětské chování” nesetkali. Jen tak na pohodu procházíme městem, nasáváme místní atmosféru, míjíme Ovocný (Piazza dei Frutti) a Zelný trh (Piazza dell´Erbe) mezi nimiž se tyčí Palazzo della Ragione - místní radnice. Poblíž Piaza dei Signori, nad kterým se vyjímá orloj, si vyvíráme malou rodinnou pizzerii. Pizza a limonáda jsou vždy trefa do černého a místní obsluha je, i když ubrus vypadá, že přežil menší povoděň, více než přátelská a zdvořilá.
Odpolední siesta volá, takže ‘A’ a ‘T’ nakládáme do vozíku, ‘Z’ se ukládá k spánku u mámy v nosítku a pomalým krokem míříme zpět k autu. Volíme boční ulice kvůli hluku a abychom viděli i normální padovský život. Je to jako všude jinde - některé části chudší, jiné luxusní. Každopádně voda ve městě má prostě vždy své kouzlo, ať už jde o moře, řeku, kanál nebo fontánu.
Cestou zpět do kempu si ještě užijeme trochu komerce v McArthur Glen outlet mall. Ne že bychom měli potřebu utrácet hříšné peníze, ale zvědavost, co Italové nosí, nás nenechá klidnými. Nakonec si něco hezkého koupíme, protože proč ne. Ještě rychlá zastávka v hracím koutku a unavení, ale spokojení se těšíme zpět do kempu.
Další ráno v kempu nevypadá jako z pohlednice. Slunce si vzalo dovolenou a místo něj nastoupil studený vítr. Takže plavky dnes potřebovat nebudeme. Náhradní plán – dětské hřiště. To ale nebyl zrovna originální nápad – všechny děti z kempu měly stejný. ‘A’ se v kolektivu neztratí, prolézačky zvládá s přehledem a na skluzavku se dostane taky. Mladší děti to mají horší – každý je předbíhá, shazuje nebo ignoruje. Máminy nervy jsou na pochodu, takže měníme plán. Půjdeme na pláž, využijeme to největšá možné pískoviště a budeme stavět hrady. Hrabat se v písku má vždy úspěch, navíc tentokrát to není doprovázeno máminým: “pojďte do stínu, tady pod slunečníkem hrabejte…”
Odpolední siesta je opravdovou siestou – počasí ukolébalo i nás, a tak si bez výčitek jdeme lehnout s dětmi. Odpoledne se počasí trochu umoudří, a tak nás děti přemluví aspoň na aquapark. Šetříme síly, protože večerní program mají na starosti animátoři z kempu a my jdeme do amfiteátru na koncert místního Michaela Jacksona. Pro jistotu bereme vozík i nosítko, kdyby někdo v průběhu koncertu usoudil, že je čas jít spát.
Překvapení večera: ‘A’ vydržela až do konce, ‘T’ si sice před koncem sedl do vozíku, ale nespal, a ‘Z’ v tom hluku klidně usnula v půlce koncertu. Asi budou po tátovi, co se týče ponocování a zábavy! Teď už jen doufat, že ráno budou spát déle.
Ale sluníčko je tahá z pelíšků a volá je k moři. Tak jo, už to máme nacvičené a po snídani jako šerpové míříme na pláž. ‘A’ celou dobu okukuje holčičky v kempu s krásně zapletenými copánky, některé mají dokonce různobarevné. Chce je taky. No co bychom pro ni neudělali, teda hlavně tatínek. Hned na pláži najde sympatickou černošku, která se do pletení pustí a dokonce "se slevou". Příští rok zařídíme copánky hned první den, protože je to perfektní na údržbu – žádné česání, tahání, mydlení…
Děti už na pláži řádí jako profíci, takže i my stihneme trochu relaxovat. Odpoledne vyrážíme do Caorle, kde máme oblíbenou kavárnu s výbornou zmrzlinou. Zmrzlina se nikdy neomrzí a děti jsou pak ochotné se s námi chvíli toulat městem. Když přijde čas na večeři a my dnes nevaříme, hledáme v okolí nějakou příjemnou pizzerii. Vyjedeme kousek za Caorle a plné parkoviště nám dává naději na dobré jídlo.
Jídlo bylo skvělé, obsluha milá, dokonce i malé hřiště, ale ti komáři, to byla hrůza. Ano, nezkušeně jsme vyrazili bez repelentu – takovou chybu už neuděláme. Jídlo nám trvalo třikrát delší dobu, protože po každém soustu jsme se desetkrát oplácávali a snažili se minimalizovat počet štípanců.
V pátek dopoledne si ještě dopřejeme poslední plážové povalování a odpoledne už začínáme pomalu přemýšlet, co už nebudeme potřebovat a můžeme zabalit. Roztřídíme oblečení, poklidíme plážové propriety a hračky. Večer se jdeme naposledy projít na pláž, rozloučit se s mořem a doufat, že se zase za rok setkáme. Děti spí, my dopíjíme zásoby aperolu a postupně balíme, aby nám toho na ráno zbylo co nejméně. Balení je vždycky opruz a vždycky je to horší, dostat to zpátky do auta – už to není tak úhledně poskládáno jako při odjezdu z domu. Navíc vezeme nové věci a zásobu kafe a těstovin na celý rok. Tak končíme, pokračování ráno, a to teprve budou nervy.
A je to tady – sobota a konec letnění u moře. Musíme všechno narvat do auta a střešního boxu a ideálně vyrazit co nejdřív. Ale upřímně, moc si neděláme iluze, že to zvládneme před desátou. Noví nájemníci se stejně mohou ubytovat až po siestě, takže i kdybychom odjeli až kolem oběda, nic se nestane. Před námi je 405 km a navigace ukazuje skoro 5 hodin cesty.
Jaké překvapení, když kolem deváté ráno kolem nás prochází rodinka a po pár minutách se nesměle ptají, kdy budeme odjíždět, protože mají rezervované naše místo a už by se rádi ubytovali. My nevěděli, kam dřív skočit, tak jsme nasadili ten nejmilejší úsměv, jaký jsme v dané situaci zvládli, a slíbili, že se budeme snažit vypadnout co nejdřív. Ale jak jistě chápou, se třemi malými andílky, kteří zrovna neměli ten nejsluníčkovější den, to nebude úplně hladký odlet.
Je po jedenácté a my konečně stříháme pásky ze zápěstí u brány a vyrážíme do kempu Temel v Altaussee v Rakousku. Tak zase za rok – Itálie.
Cesta ubíhá překvapivě pohodově. Děti střídavě chrupkají a budí se. ‘A’ dělá navigátora, hlásí každou značku a zírá na cedule, jako kdyby to byla detektivka. S jednou zastávkou na protažení nohou dorazíme na místo. Kemp je naprosto kouzelný. Je to klidné místo se vším potřebným zázemím a nad ním se majestátně tyčí rozhledna Tressenstein, která nám slibuje dobrodružství. Ale nejdřív se musíme pustit do toho otravného vybalování, stavění stanu a přípravy věcí. Teploty jsou tady dost nízké, takže vytahujeme softshellové oblečení a gumáky. Dneska už se nám nic velkého podnikat nechce, takže jen sledujeme počasí a plánujeme, kam se v okolí vydáme na výlet.
Jsme asi půl hodiny autem od Hallstattu a jasně, víme, že to bude turistická mela, ale riskneme to. Počasí nevypadá nic moc, takže gumáky a pláštěnky jsou nutností. Mamka z toho sice není nadšená, ale táta jako vždy říká: “není špatného počasí, jen špatného oblečení.” Už při parkování je jasné, že to bude prodírání se davem, ale když už jsme tady, tak to chceme vidět na vlastní oči.
Naštěstí je táta maskot na počasí a po matčině úpěnlivé prosbě se mraky do půl hodiny rozestoupily a ukázala se nám nádherná panoramata Hallstattu. Fakt, kdo neviděl, neuvěří. Pláštěnky dolů, bundy dolů, rukávy nahoru, mikiny dolů… a už dost. Ano, je to tady krásné, ale až moc turistické. Náladu nám zvedli místní hasiči s jejich oslavou – klobása a pivo bodly.
Po davech lidí už toužíme po klidu našeho kempu, ale ještě dáme šanci Altausseer See. Krásná procházka kolem jezera a tady skoro nikdo. Došli jsme až do městečka Altaussee, kde bylo největším hitem dětské hřiště a kachny na jezeře. Nikam nespěcháme, jsme tady a teď. Šetříme síly na zítřejší výšlap na Tressenstein.
Letecké snímky okolního terénu nám taky moc nepomohou, neboť přes stromy není žádná cesta vidět. No nic jdeme. Vyrazíme a brzy jsme v lese, kde začínáme stoupat. A hned nás přivítají schody z klád. Kam až to vede? Máme to vůbec zkoušet? Táta rozhodl: „Jdeme!“ ‘Z’ je u mámy v nosítku, ‘A’ zdolává schody jako horská koza a ‘T’ hopká vzhůru, občas s asistencí. A táta? Statečně hrká s vozíkem vzhůru. Schody jsou aspoň široké, takže se dají zdolat pozadu. Ale úzký průchod mezi skálou a zábradlím nad roklí už je oříšek. Táta přenáší a naklání vozík, zatím to odnesla jen jedna odrazka. Táta je naštěstí v pořádku.
Máma jde raději napřed, aby měl táta klid od otázek typu: „Jak to jde, tati? Je ten vozík těžký? Můžeme si už sednout a povezeš nás?“ Vypadá to na dlouhý den. Ale my to dali. Těsně pod vrcholem nás čekal ještě jeden prudký úsek po štěrkové cestě, ale děti se smilovaly a kus šly pěšky. Jsme nahoře! Nejdříve míjíme rozhlednu, kde necháme vozík, a míříme k vysílači na vyhlídkovou plošinu. Městečko Bad Aussee máme jako na dlani.
A teď hurá na rozhlednu, děti to šplhání do schodů opravdu baví. Z rozhledny je nádherný výhled na jezero Altaussee a horu Loser, v pozadí je vidět Dachstein a na druhé straně je jezero Grundlsee. Nemůžeme věřit, že jsme tady. Ale co teď, jak se dostaneme dolů? Stejnou cestou to nepůjde. Dolů se jde vždycky hůř, navíc táta musí brzdit vozík a máma s miminem na břiše si nevidí pod nohy. Musíme najít bezpečnější alternativu. Volíme cyklotrasu. Bude to dál, ale snad lepší cesta.
Máme před sebou necelých 7 km. Děti si postupně všichni dají šlofíka, takže můžeme trochu zrychlit. A jejej, máma přestala mluvit a jen rytmicky jde. To značí jediné: má toho plné zuby a kdyby neměla spící 'Z' v nosítku, nadávala by jak starý dlaždič. Ale ta panoramata! Výhledy jsou famózní a i když část cesty vedla po asfaltu, provoz byl malý a mohli jsme se kochat. Máma nadšeně obdivovala ovocné stromy, které tvořily jedlou živou zeď podél domů.
Ještě kilometr a budeme v kempu. Už toho máme všichni dost, ale teď už to prostě dáme. Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme…
Potřebujeme pauzu. U kávy koukáme na předpověď počasí a nevypadá to vůbec růžově. Rozhodujeme se, že zítra vyrážíme domů, abychom ujeli dešti. Tak jo, vyrážíme tedy do městečka Bad Aussee. Musíme nakoupit něco na večeři a zásoby na cestu, a zmrzlina a dětské hřiště taky nejsou k zahození.
Bad Aussee je poklidné malé lázeňské městečko. Už je podvečer, takže stihneme jen nakoupit v místním supermarketu, smlsnout si na zmrzlině a trochu se projít. Mapa ukazuje, že jsme kousek od dětského hřiště, tak tam míříme a najednou se před námi objeví jedna z nejzajímavějších staveb v Bad Aussee – most Mercedes Brücke. Má tvar trojcípé hvězdy jako znak automobilky Mercedes-Benz s průměrem 27 metrů, což z něj činí největší zobrazení znaku automobilky na světě. Tolik k encyklopedickému okénku, teď se jdeme houpat a klouzat.
Potřebujeme nabrat síly na zítřejší balení a připravit se na automobilový Tetris při ukládání všech našich věcí do auta.
Večer ještě zaplatíme za kemp a s omluvou, že odjíždíme o den dřív kvůli blížícímu se dešti, se rozloučíme s panem a paní domácími. Balíme vše, co už nebudeme potřebovat, chystáme svačiny na cestu a s unavenýma nohama a smutkem, že dovolená končí, usínáme.
Je ráno 4. července a my musíme všechno dobalit, nacpat do auta a hurá domů. Máme před sebou přes čtyři a půl hodiny čisté jízdy, ale s jednou nebo maximálně dvěma zastávkami to dáme. Děti už přemýšlejí, na co se doma nejvíc těší, která hračka jim nejvíc chyběla, a plánují, kam pojedeme příští rok.
Sdílet:
Vánoční trhy ve Vídni
Vánoční trhy v Norimberku